Čas úrazů a lyží zlomených

Včera mě Pejsková rafla. S dobrůtkou si málem dala můj ukazováček.  Horal si zas ustlal na ledu. Má asi zlomený palec.  Je tu čas úrazů a lyží zlomených.

První lyže jsem zlomila v sedmičce na lyžáku. Dodnes si myslím, že to nebyla má chyba. Můj táta nikdy nelyžoval. Nebo možná ano, ale nejspíš někdy těsně před druhou válkou. Při chystání mých lyží vycházel z nějaké (pravděpodobně Tyršovy) poučky, že lyže musí přesahovat majitele zhruba o délku paže a pro jistotu ještě dvacet cm přidal. Přece ještě porostu, že jo. Takže jsem vyrazila na lyžák vybavená lyžemi v délce něco málo pod tři metry. A vrchol všeho bylo voskování. Táta někde koupil nějaký přípravek v tubě. Tuba vypadala jako od Indulony, obsah však připomínal kvalitní lesní med. A tímto mi napatlal lyže zhruba ve třimilimetrové vrstvě.  Následkem tohoto "odborného" zásahu se lyže při transportu na hory veeelmi pevně přilepily k sobě. Před prvním lyžovacím dnem tak strávili páni učitelé - instruktoři pěkný dlouhý večer odstraňováním toho úžasného vosku, abych vůbec mohla na svah. Zvládli to. Avšak naprosto zbytečně. Nadměrná délka lyží způsobila, že byly pro mě naprosto neovladatelné. A i když jsem uhájila pěkné místo v posledním družstvu, zvládla jsem i na krypl-loučce lyže zlomit hned první den.

Od doby mého lyžáku se hodně změnilo. Jezdí se proklatě rychle, na svahu je tlačenice a na vyhřívaných bublinách se nahoru dostane každý, kdo se udrží jakž takž na lyžích. A tak se ani tak nelámou lyže, jako spíš nohy, ruce a bohužel někdy i vaz. A tak se raději držím stranou od prudkých kopců s těmi všemi davy.

Válím se pak sama na běžkách v hlubokém sněhu, kde toho moc nehrozí. Maximálně nějaké vykloubené koleno nebo kotník. Anebo zavalení od Pejskový, která si myslí, že si drbu záda o sníh jako ona a chce tu radost mermomocí sdílet se mnou.

Ale i tak se úrazu bojím jak čert kříže. Představa, že trávím týdny v sádře, mě děsí. Dodnes obdivně vzpomínám mou dcerku, která byla čtyři měsíce uvázaná na vozík s přeraženou nohou. Sama vážila dvacet kilo a sádra, kterou měla od paty až pod zadek měla skoro stejnou hmotnost. A to všechno v parném létě, o prázdninách.  Uff..já bych to nezvládla!

A to nemluvím o úrazech na duši. Budou nejspíš ještě horší než ty tělesné.

Ale přesto, nebo právě proto, přátelé: „Přijeďte si zalyžovat, ale ne do lesa mezi stromy nebo proti skútru horské služby! Zůstaňte na svahu a bez zlomených nohou i srdcí!“