Výzva čertům

Tak už je to zase tady. Den, kdy se čerti žení. Vždycky jsem se toho dne trochu bála. Každý Mikuláš mi připadal neuvěřitelně obrovský a ve své majestátnosti ve mně vzbuzoval neuvěřitelný respekt

 a pocit, že opravdu všechno ví o mých dětských prohřešcích. Čerta jsem dlouhou dobu nevnímala. Asi proto, že naši k nám čerty nezvali. Nejspíš věděli, že bych si asi „cvrnkla“ do kalhot strachy. Bylo mi tak pět.

Později jsme s kamarádkami vyráželi do ulic, abychom nějaké Mikuláše a čerty potkaly. Naši už nám nechávali nadílku jen za oknem. A tak jsme se chodily do ulic bát. Vzrušovalo nás to tenkrát asi jako sledování hororových filmů. Znáte to. Takové to lehké šimrání kolem žaludku a vědomí, že odněkud se vynoří nějaká příšera. Tenkrát jsme čekaly nějakého obzvlášť divokého čerta. Tou dobou si náš táta chodil večer se džbánkem pro pivo. Věděl, že pobíháme někde kolem, počkal si na nás a vybafnul zpoza rohu. Ten večer jsem překonala světový rekord nejen ve skoku vysokém (měřila jsem tak metr dvacet a přeskočila jsem zeď, která mi sahala pod krk), ale zároveň v běhu na padesát metrů.  A tu krystalickou hrůzu jsem už nechtěla zažít.  Táta se asi divil, co nás tak vyděsilo.  Ale dětská představivost je bezbřehá. A tak ve tmě, při zjitřené fantazii, je i obrys chlapa ve světle pouliční lampy roven zjevení se toho nejstrašnějšího ďábla.

Vzpomenu si na ten večer vždy, když vidím, jaké masky dnes používají čerti, a trochu se bojím o duševní zdraví dnešních dětí. Asi jsou ze současných pohádek zvyklé na ledacos, ale přeci jen…Dětská duše je křehká.

A tak vyzývám čerty:

„Podívejte se na některou z českých pohádek..Hrátky s čertem,S čerty nejsou žerty nebo Dalskabáty, hříšná ves..tam jsou čerti milí, hodní..někteří i fešáci anebo trochu troubové. Podívejte se a buďte takovými čerty. Děti se nemají bát. Děti se mají se smát.“